2. Svetová vojna

Těžký tank, těžký soupeř, postrach všech nepřátel, idol všech přátel, nosil jméno podle šelmy, byl ztělesněním hrůzy. Kdo ho spatřil, utíkal. Je to tank druhé světové války. Je to soupeř nad kterým se nevyhrává. Je to Panzerkampfwagen VI, PzKpfw VI - TIGER

Těžký tank Tiger je nejproslulejším německým tankem. Díky své palebné síle a nejsilnějšímu pancéřování byl hrozivým soupeřem pro všechny obrněné prostředky spojenců v severovýchodní Africe, na východní frontě i v západní Evropě. V prvních letech nasazení vycházel z většiny střetů s jinými tanky vítězně, pokud ho ovšem předem nevyřadily četné mechanické poruchy. Výroba tanků Tiger byla navíc neúměrně nákladná, takže jich Německo nikdy nestačilo vyrobit tolik, aby mohly situaci na frontách rozhodujícím způsobem ovlivnit.

Projekty na výrobu těžkého tanku výrazně urychlily neblahé zkušenosti nacistů po napadení Sovětského svazu. Němečtí tankisté sice převyšovali své protivníky v taktice i bojovém umění, ale sovětské T-34 a KV-1 pro ně byly nepříjemným překvapením. Díky silnější výzbroji a lepšímu pancéřování mohly likvidovat německé tanky z větších vzdáleností a Němci museli podstoupit značné riziko, než se k nim přiblížili na účinný dostřel vlastních kanónů. A když němečtí konstruktéři v listopadu 1941 podrobně prozkoumali a otestovali nepoškozený T-34, došli k jednoznačnému závěru, že musejí vyvinout mnohem lépe vyzbrojený a pancéřovaný tank.

Ruský: T34/85 KV-1

Z uvažovaných kategorií dostal přednost těžký tank, přestože jeho výroba měla klást mnohem vyšší nároky na německý průmysl než koncepce moderního středního tanku. Sehrál v tom roli i Hitlerův velikášský požadavek, podle něhož tank nacistické armády nesměl mít na bitevním poli přemožitele. Zajímavé je, že se do úkolu pustil i konstruktér Ferdinand Porsche, který před válkou navrhl pro Hitlerův režim koncept lidového vozu Volkswagen (pozdější "Brouk") a který po válce proslul výrobou sportovních vozů. Přestože měl Porsche protekci u Hitlera, v praktických zkouškách uspěla konkurenční koncepce firmy Henschel. Mezitím se ale rozběhla výroba podle Porscheho projektu, která byla zastavena, až když byla vyrobena skoro stovka motorových a podvozkových skupin. Ty byly později použity pro stavbu nepříliš úspěšných samohybných děl Ferdinand.

Tiger byl vyvinut za necelý rok a začal být dodáván na frontu od podzimu roku 1942. Jeho výroba trvala téměř 2 roky, než Němci začali vyrábět ještě monstróznější a nákladnější těžký tank PzKpfw VI B Königstiger.

V době svého vzniku byl Tiger králem bojiště, protože žádný tehdy vyráběný tank neměl takovou palebnou sílu a pancéřování. 88mm kanón Rheinmetall měl úsťovou rychlost 930 m/s a v roce 1943 probíjel nejsilnější čelní pancíře všech spojeneckých tanků už ze vzdálenosti 1 500 metrů. Jediným nedostatkem vedení palby z Tigeru bylo pomalejší otáčení mnohatunové věže, kvůli kterému němečtí střelci v nečekaných střetech nedokázali reagovat stejně rychle jako Spojenci v tancích s elektrickým pohonem věže. Do těžké situace se také střelec dostal, pokud nebyl v běhu motor, který poháněl hydrauliku věže, a monstrum bylo nutné ovládat manuálně.

V pohyblivosti a spolehlivosti však německé těžké tanky zaostávaly za spojeneckými stroji. Příčinou byla hlavně ohromná hmotnost Tigeru. Ta byla způsobena mimo jiné nepříliš nápaditým krabicovým tvarem tanku, který němečtí konstruktéři zvolili v duchu tradice své konstrukční školy. Sovětské T-34 i americké Shermany přitom už byly ve stejné době balisticky lépe tvarovány. Vůči dráze střely nastavovaly šikmo skloněný pancíř, aby po něm střely sklouzly nebo se odrazily nahoru. Němci doháněli nešikovně zvolené téměř kolmé tvarování věže a korby přidáváním hrubé tloušťky pancíře. Hmotnost rozměrného těžkého tanku tak vzrostla až na 56,9 tuny.

Americký: M4 Sherman

Hmotnosti Tigerů však neodpovídala síla motoru a dalších komponentů, které byly neúměrně přetěžovány. Rychle se jim opotřebovávaly motory, selhávaly převodovky, padaly pásy a pronásledovaly je další poruchy. Když technická komise spojenců zkoumala v srpnu 1944 vraky 12 Tigerů opuštěných v okolí Cori, zjistila, že "německý těžký tank nedosáhl takového stupně vývoje, aby mohl být považován za spolehlivé vozidlo pro dlouhé přesuny. Při jízdě vpřed i při couvání se velmi často vyskytují problémy s pojezdovými koly, které představují značnou zátěž pro systém údržby a oprav" (citace z Tank Tiger, Roger Ford, Brown Packaging Books /V. Svojtka 1999).

Rozporné vlastnosti měl i podvozek Tigeru. Dvě překrývající se řady kol na obou stranách zajišťovaly velmi dobré pružení a při hmotnosti tanku relativně dobré jízdní vlastnosti. Velké problémy ale způsobovalo bláto a kameny, které pronikaly mezi překrývající se kola, nebo jejich přimrzávání v tuhých mrazech.

Ve srovnání se spojeneckými stroji měl Tiger nejkomplikovanější způsob přepravy. Byl příliš široký, takže ho železniční vagóny nemohly vozit v bojovém stavu přes mosty a skrz tunely. Pro přepravu po železnici mu proto mechanici museli sundávat jednu řadu pojezdových kol na každé straně a široké pásy nahradit užšími transportními. Tato komplikovaná montáž trvala mechanikům půl dne.

Největším strategickým nedostatkem německých těžkých tanků byla jejich neúměrná výrobní a provozní náročnost. Tiger byl velice komplikovaným strojem, který byl sestaven z 26 000 součástí. Také technologie výroby byla komplikovanější než u sovětských a amerických středních i těžkých tanků. Korba a věž Tigera byla elektricky svařována z ocelových desek stejně jako u dalších německých obrněnců. Sovětské a americké těžké tanky IS-2 a M26 Pershing měly korby a věže odlévané. Tato technologie umožňovala výrobu srovnatelného pancéřování při nižší hmotnosti, ale především šetřila mnoho času a práce a umožňovala Sovětskému svazu a Spojeným státům vyrábět masově daleko větší množství tanků. Podle německého účetnictví stál jeden Tiger přes 300 000 říšských marek. Výroba jednoho PzKpfw VI Tiger byla skoro stejně nákladná jako produkce tří PzKpfw V Pantherů. Bojová hodnota Tigeru tomu ale neodpovídala. Podobné plýtvání prostředky bylo o to nesmyslnější, o co víc se projevovala početní převaha spojenecké techniky.

Americký: M26 Pershing Ruský: IS-2

Mezi tehdejšími tanky neměl Tiger déle než půldruhého roku vážnějšího soupeře. Největší pohromou, zvláště na západní frontě, pro něj byly spojenecké stíhací a bitevní letouny. Němečtí konstruktéři neodhadli rostoucí roli bitevního letectva a na rozdíl od jiných mohutně dimenzovaných partií tanku podcenili pancéřování krytu motoru a stropu věže, kde byla ocel silná jen 2,5 cm. Přesně na tato místa se zaměřovaly britské tempesty, typhoony a americké mustangy. Zdecimovaná Luftwaffe přitom nebyla schopná řádění amerických a britských letounů zabránit. Po vylodění Spojenců v Normandii se proto Němci už skoro neodvažovali přesouvat tanky v kolonách za denního světla.

Americký: P51-Mustang

Německé těžké tanky měly největší hodnotu v protitankových a obranných střetech. Ztráty Sovětů i západních Spojenců v soubojích s Tigery ukázaly, jaký význam má na bojišti velká palebná síla i pasivní ochrana obrněných prostředků. Asi za rok po nasazení Tigerů proto Sověti vybavili své nové T-34/85 větší věží a silnějším kanónem ráže 85 mm. Dobrým prostředkem proti německým těžkým tankům byla i sovětská samohybná děla SU-152 s mohutným 152mm kanónem.