2. Svetová vojna

 Americký střední tank M4 Sherman byl hlavním tahounem pozemních operací západní fronty. Technickými parametry nijak nezářil, ale jeho rozhodující předností byla dokonale organizovaná a efektivní velkosériová produkce, spolehlivost a nejvyšší možný servis a zajištění. Shermany zařadily do své výzbroje armády Spojených států, Velké Británie, Kanady, Francie, ale i Sovětského svazu.

Vznik tanku M4 Sherman

Před druhou světovou válkou Spojené státy nepociťovaly reálné vojenské ohrožení, takže armáda přistupovala k vývoji tanků liknavě. Práce na středním tanku začaly, až když se válka v Evropě rozhořela naplno, takže američtí konstruktéři museli sahat k provizorním řešením. Projevilo se to zejména v pojetí středního tanku M3 z roku 1941, který byl mezistupněm k M4 Shermanu. Američtí konstruktéři nebyli schopni narychlo zkonstruovat úložiště pro mohutnější otočnou tankovou věž, a proto zvolili neobvyklé řešení. Hlavní 75mm kanón umístili netradičně do střílny na boku přední části korby. I přes omezení v elevaci kanónu byl M3 Lee/Grant prvním účinným tankem, kterým mohli Britové a Američané v severní Africe vážně ohrozit Panzer IV a další německá obrněná vozidla.

Američtí konstruktéři navíc překonali meziválečnou koncepci stavby specializovaných protipěchotních a bitevních tanků. Funkce obou kategorií obrněných vozidel vyřešili velice jednoduše zavedením kanónu M3 s víceúčelovou municí. Díky tomuto kanónu, resp. díky používání více druhů munice, mohly tanky M3 Lee účinně bojovat proti tříštivými granáty proti pěchotě, trhavými granáty proti opevněným cílům a protipancéřovými střelami proti tankům.

Nový tank M4 Sherman převzal podvozkové části ze svého předchůdce M3 Lee, ale už měl plně otočnou věž a svou dobu předběhl gyroskopickým stabilizátorem kanónu, který mu umožňoval střílet přesně i za jízdy. Jakmile se výroba Shermanů rozjela, byly jimi tanky M3 Lee rychle nahrazeny. Prvním bojovým křtem prošly Shermany v říjnu 1942 v bitvě u El Alamejnu. V severní Africe nakonec významně přispěly k porážce Rommelova Afrikakorpsu. Shermany byly nasazeny také proti japonským útočníkům na pacifických ostrovech. Kralovaly tam až do konce války, protože po všech stránkách převyšovaly všechny japonské obrněnce.

Po vylodění v Itálii a poté i v Normandii se ukázalo, že Shermany stačí na Panzery III a IV, ale že nemohou čelit nejnovějším německým tankům. Celková spojenecká převaha sice Němce válcovala, ale na občasné střety s těžkými Tigery a Panthery dopláceli Spojenci krvavými ztrátami. Americký štáb však kupodivu nevyvinul žádné zvláštní úsilí, aby se urychlil vývoj amerického těžkého tanku. Je to o to podivnější, že v jiných oblastech dokázaly Spojené státy v relativně krátké době vyvinout a vyrábět vysoce efektivní zbraně s odpovídající nebo větší bojovou hodnotou, ať už šlo o vyloďovací obrněnou techniku, víceúčelovou munici, letadlové lodě nebo létající pevnosti a další prostředky. Ke obratu došlo až začátkem roku 1945, kdy Američané poprvé nasadili proti nacistům mohutné a rychlé tanky M26 Pershing.

Srovnání s technikou nepřítele

V pomyslném žebříčku bojové kvality tehdejších tanků by se Sherman umístil někde uprostřed. Převyšoval britské, italské i japonské obrněnce a mohl se měřit s nejrozšířenějšími německými středními tanky PzKpfw III a částečně i s PzKpfw IV nebo se samohybnými děly Sturmgeschütz III a IV. Efektivitou kanónu a odolností pancíře se ale nevyrovnal novým německým a ruským těžkým i středním tankům. K největším nedostatkům Shermanu patřilo jeho slabší pancéřování, průměrný kanón, vysoká silueta a nebezpečí vznícení při zásahu benzínového palivového systému. Naštěstí se Shermany nesetkávaly s německými těžkými tanky příliš často, protože jejich výroba byla příliš nákladná a německý průmysl jich nedokázal vyprodukovat mnoho. Jejich bojovou hodnotu navíc snižovalo množství mechanických závad a velká spotřeba benzínu.

Od roku 1944 začali Spojenci vybavovat Shermany účinnějšími kanóny ráže 76,2 mm s vyšší úsťovou rychlostí. Americké šestasedmdesátky sice ještě na čelní pancíř německých těžkých tanků nestačily, ale verze s britským 17liberním kanónem ráže 76,2 už byly účinnější. Prostřelily 135mm pancíř na vzdálenost 1 800 metrů, což stačilo na likvidaci Pantherů a Tigerů i z větších vzdáleností. Ještě před příchodem těžkého tanku M26 Pershing také začal vyrábět Sherman Jumbo s všestranně posíleným pancéřováním. Tyto verze se však moc neujaly, protože byly těžkopádnější a ani nastavené pancéřování nebylo odolnější než korby a věže Panherů.

Ve srovnání s moderními německými tanky byl Sherman pohyblivější a spolehlivější. Americké tanky měly vůči německým i některé další přednosti. Elektrický nebo hydraulický pohon věže jim umožňoval rychlejší zacílení a díky gyroskopicky stabilizovanému kanónu mohly střílet přesně i za jízdy. A hlavně je americký průmysl dodával všem spojeneckým armádám v ohromných počtech; všude měly zajištěny nevyčerpatelné zásoby munice, paliva, perfektní servis a dostatek vysoce standardizovaných náhradních dílů.

M4 Sherman v přímém boji

Američtí i britští tankisté se obávali hlavně přímých střetů s německými těžkými tanky. Ty zpravidla končily pro Shermany katastrofálně. Tigery a Panthery je mohly likvidovat střelbou z velké vzdálenosti, ze které se naopak granáty amerických tanků jen neškodně odrážely od německých pancířů. Osádky německých těžkých tanků posměšně říkaly, že Spojenci musejí obětovat pět Shermanů, aby zničili jeden Tiger. Hořce ale dodávali, že Američané mají i ten šestý. Britové zas přezdívali americkým Shermanům "Ronson lighter". Jen málo Shermanů totiž mělo naftové motory a benzínem poháněné tanky se po zásahu často rychle vznítily.

Američtí tankisté se snažili řešit slabší pancéřování svých tanků po svém. Často navěšovali na svá vozidla vše možné od náhradních článků pásů po pytle písku a někdy dokonce v polních podmínkách navářeli na čela tanků další ocelové pláty. Posilovali tak ochranu nejkritičtějších míst nejenom proti kanónům, ale i proti rozšiřujícím se ručním "pancéřovým pěstím" německé pěchoty. Zejména vůči protitankovým střelám však měly takové nástavby často jen psychologický efekt.

Střety Shermanů s německou obrněnou technikou stejné kategorie byly rovnocenné nebo záleželo na šikovnosti jednotlivých osádek na obou stranách. Častěji ale rozhodovala početní převaha Spojenců nebo efektivní likvidace německých těžkých tanků a další techniky bitevními letouny, bombardéry i stíhačkami. Palebné síle německých Pantherů a Tigerů se vyrovnaly verze Sherman Firefly se 17liberním kanónem ráže 76,2 mm. Ukázkou efektivity nové verze bylo třeba zničení roty Tigerů legendárního tankového esa východní i západní fronty Michaela Wittmana. Ani více pancéřované verze Sherman Jumbo však nebyly tak odolné jako německé těžké tanky.

Úloha Shermanů však nespočívala v měření sil s největšími německými obrněnci. Generál George Patton prováděl s Shermany rychlé a daleké průniky do německých sestav a používal je jako vysoce mobilní podpory kombinovaných útoků a průlomů do německého týlu. Shermany také stejně poctivě odváděly každodenní nebezpečnou nádeničinu při podpoře pěchoty. Spojenecké tanky se spolu s výsadkáři a pěchotou pomalu prodíraly lesy, vesnicemi a městy a podporovaly palbou z kanónů a kulometů akce proti Němcům. Tyto bojové epizody, akce a operace byly možná méně efektní než utkání s Panthery, ale byly efektivní a měly rozhodující podíl na postupu Spojenců do Německa. V několika občasných utkáních Shermany podlehly silnějším, ale málo početným německým obrněncům. Rozhodující však bylo, že i přes občasné porážky zajišťovaly početné americké obrněnce agresivitu postupu proti Třetí říši, ve spolupráci s dalšími silami likvidovaly centra odporu i německé protiútoky a pronikaly do všech oblastí, které nacisté nestačili bránit svými tanky a protitankovými zbraněmi.

V Tichomoří měly Shermany naprostou převahu. Japonci nedokázali vyrobit tank, který by se mohl americkým obrněncům účinně postavit. K velkým tankovým bitvám na Dálném východě nedocházelo a když Shermany narazily na nedokonalé japonské tanky, snadno je rozstřílely. Japonské posádky někdy přežily jen proto, že granáty prorazily slabým pancířem jejich tanků skrz naskrz a explodovaly až za nimi. V bojích s Japonci se často používaly Shermany, kterými Američané likvidovali nepřítele v bunkrech a různých přírodních pevnůstkách.

Postupná modernizace tanku M4 Sherman

K nejvýznamnějším modernizacím tanku M4 Sherman patřilo tzv. zavodnění úložiště střeliva, které snížilo riziko jeho výbuchu, zesilování pancíře a postupné zvyšování efektivity kanónu. Od roku 1944 nahrazovaly původní kratší kanón ráže 75 mm kanóny s vyšší palebnou silou v rážích 7,62 až 105 mm. Poslední verze Shermanů dostaly nový systém odpružení, který ještě více zlepšil jejich jízdní vlastnosti.

Podvozky středního tanku M4 Sherman byly použity pro celou řadu bojových i nebojových variant. Bojově nejvýznamnější byly stíhače tanků M10 Destroyer a Achilles a především M36 Slugger, které svými mohutnými kanóny úspěšně likvidovaly i nejlépe pancéřované Tigery. Dobrý výhled a orientaci v terénu umožňovala seshora odkrytá otočná věž, která však neposkytovala úplnou ochranu osádce. Zajímavé je, že Spojené státy nevyužily podvozek Shermanu k výrobě levnějších samohybných protitankových děl bez otočné věže, které v tisícových sériích produkovaly Německo i Sovětský svaz.

Střední tank M4 Sherman nenašel přímého následovníka. Koncem války začali Američané zavádět těžší tank M26 Pershing zcela nové konstrukce, která předznamenala poválečnou generaci amerických tanků. Začátkem roku 1945 tak měli Američané konečně v rukou tank, který se vyrovnal obávaným Tigerům . V několika posledních měsících do konce války jich však Pershingy stačily objevit a zlikvidovat jen několik, protože německé tanky už byly jako velká škodná téměř vybity. Po válce Spojené státy postupně Shermany vyřazovaly, ale ty v mnoha různých armádách sloužily a byly modernizovány až do konce 70. let.

Verze tanku M4 Sherman pro vylodění v Normandii

Před spojeneckou invazí postavili Američané a hlavně Britové řadu unikátních až bizarních verzí tanku Sherman. Například Sherman v britské úpravě "Špulka" měl vpředu mohutné klubko svinutého roštu, který si pokládal před sebe, aby při jízdě nezapadl do písečných pláží. Jiná verze nazývaná "Krab" měla vpředu konstrukci s velkými rotujícími řetězy, které před tankem bušily do země, aby iniciovaly výbuchy protitankových min, ještě než na ně najede tankový pás.

Američané nazývali takové konstrukce "legráckami". Pro operaci Overlord nicméně připravili unikátní obojživelnou verzi Sherman DD (Duplex Drive). Plátěný vak vyztužený trubkovou konstrukcí obepínal tank a umožnil mu plavat. Bohužel při samotné operaci americká plavidla vylodila obojživelné verze Shermanů daleko od břehu, takže se jich během plavby v mohutných vlnách většina potopila. Horké chvíle zažívaly i osádky tanků, které dorazily na břeh. Muži museli vyběhnout a sundávat plátěnou konstrukci, zatímco Němci po nich stříleli z kulometů a rychlopalných děl z dobře opevněných pozic na pobřeží. Právě velké ztráty Shermanů DD při vylodění byly jednou z příčin masakru americké pěchoty na pláži Omaha (více o verzích pro vylodění v Normandii).

Technický popis verze M4A3 Sherman

- typ: střední tank
- osádka: 5 členů (řidič; pomocník obsluhující kulomet v čelním pancíři; střelec; nabíječ; velitel tanku)
- výzbroj: kanón ráže 75 mm nebo 76,2 mm (také houfnice 105 mm) s drážkovanou hlavní; koaxiální kulomet ráže 7,62 mm; kulomet ráže 7,62 mm v čelním pancíři a protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm, který bylo možné upevnit na věž
- munice: 97 nábojů do kanónu (verze 75 mm); 4 750 nábojů do 7,62mm kulometů a 300 do 12,7mm kulometu
- pancéřování: 25-76 mm věž (verze Jumbo až 150 mm); 25-50 mm korba (verze Jumbo až 100 mm); svařovaný pancíř (jiné verze měly také odlévaný); později tzv. mokré uložení munice; každý člen posádky měl pozorovací periskop, nastavitelný horizontálně a vertikálně
- motor: benzínový Ford GAA V-8 o výkonu 450 HP při 2600 ot/min uložený v zadní části tanku, nádrž na 635 l paliva; převodovka 5 stupňů vpřed a 1 vzad
- podvozek: hnací kolo vpředu, napínací vzadu; pojezd na systému 3 vozíků na obou stranách, z nichž každý nesl dvě kola (pozdější verze pružení HVSS)
- hmotnost: 32,3 tuny (verze Jumbo 42,3 tuny)
- maximální rychlost: 47 km/h
- dojezd: 160 km
- výrobce Ford, Grand Blanc, USA (další verze vyrábělo dohromady 11 výrobců v USA a v licenci i v Kanadě)
- produkce: 1942-1945; vyrobeno 12 596 tanků M4A3 (celkem vyrobeno 49 324 všech verzí tanku M4)