Rakety V-1 a V-2

Projekt Luftwaffe V-1 byla letounová střela Fi-103 s plochou dráhou letu, která existovala i v pilotované "sebevražedné" verzi a armádní projekt V-2 byla raketa A-4 s kolmým startem a vysokou výškou letu vyvinutá Wernerem von Braunem. Zatímco střelu V-1 bylo možné při troše štěstí sestřelit nelze toto říci o raketě V-2, která dosahovala vysoké letové hladiny a rychlosti. Avšak V-1 způsobovala Angličanům větší paniku, protože při letu vydávala dobře slyšitelný charakteristický zvuk. Raketa V-2 zas dokázala účinněji napáchat velké škody. Když jí došlo palivo obrátila se do střemhlavého letu a pokud spadla na budovu, zapíchla se do ní a téměř dokonale jí zdemolovala.                                       

Rakety V-1 a V-2 se původně vyvíjely a vyráběly v Peenemuende, které se nachází na severní části ostrova Usedom. Areál byl od ostatního světa oddělen ostnatým drátem a rozděloval se na dvě části Peenemuende-východ, který spadal pod správu Wehrmachtu, tak jako celý projekt rakety V-2 (po přesunutí výroby do Nordhausenu pod kompetenci SS) a Peenemuende-západ, kde se nacházelo letiště Luftwaffe a probíhaly experimenty se střelou V-1, raketovými stíhačkami apod.

Spojenci se však dozvěděli, že se v Peenemuende vyvijí nebezpečné zbraně a několikrát tuto oblast bombardovali. Nacisté se proto rozhodli přesunout výrobu raket na bezpečnější místo, tím se stalo místo v pohoří Harz v dolním Sasku. Chráněny 60 m skály a pečlivě zapečetěnými vchody zůstali podzemní chodby v Nordhausenu utajené až do konce války, kdy tam vpadli vojáci 1. americké armády. Do té doby bylo v podzemí vyrobeno 1403 raket V-2, které dopadaly především na Londýn a Belgii. Továrna v Nordhausenu je údajně největší podzemní továrnou, která byla kdy vybudována.

Stavět se začala v roce 1936, kdy v rámci příprav na válku vypracovala ropná společnost Wirtschaftliche Forschungs GmbH plány na podzemní skladiště pod horou Kohnstein u Nordhausenu. Skálu tvořil anhydrit (síran vápenatý), který je suchý, a přesto dostatečně pevný pro dlouhé nepodepřené chodby. Vykopaný kámen sloužil jako surovina k výrobě cementu, síry a kyseliny sírové. V době dokončení skladiště v roce 1942 tu vedly směrem do nitra skály dva téměř rovnoběžné tunely vzdálené od sebe asi 165 m. Každý byl přibližně dlouhý 1,6 km, široký 10,6m a vysoký 7,6 m. Ve vzdálenostech asi 36,5 m je spojovalo celkem 43 příčných chodeb uspořádaných jako stupně žebříku. Každá byla široká 9 m a vysoká 6,7 m. Celková délka tunelů byla 11,2 km a vytvořila plochu 11,79 ha.

Ve spojovacích chodbách byly umístěny obrovské válcovité nádrže s pohonnými hmotami, v roce 1943 však byly na příkaz ministerstva válečného průmyslu odstraněny a celý komplex byl přebudován na továrnu na zbraně. Bylo nutné vybudovat továrnu, která by nebyla zničena zběsilým spojeneckým bombardováním.

Nordhausen bylo ideální místo. Jižní polovinu komplexu si vzala na starost společnost Mittelwerk GmbH, aby se tu vyráběli rakety V-1 a V-2. Severní části se ujala firma Junkers a montovala zde tryskové motory Jumo 004 do stíhaček Messerschmidt 262 a pístové motory Jumo do starších strojů Focke Wulf 190. Bylo nutné provést několik změn. Z nedaleké elektrárny sem byl zaveden elektrický proud a byla vybudována hala vysoká 22,8 m, aby v ní mohli stát rakety V-2 vertikálně, což bylo nutné k přezkoušení elektrických součástek. V srpnu a září 1943 sem byli odesláni na práci vězni z koncentračních táborů. Koncem října sem byl přestěhován celý tábor. Do tábora přijížděli stále noví zajatci, až se tu počet pracovních sil zvedl na 20 000. SS vydali přísný zákaz kontaktu vězňů s personálem.

Zprávy o tom, co se v Nordhausenu děje, se nesměli dostat ven. V prosinci 1944 bylo vyrobeno celkem 1500 raket V-1 a 850 raket V-2. Úspěšnost výroby a nepřístupnost továrny vedly k plánům zvětšit její plochu až šestkrát. V nových tunelech se skrývala výrobna kapalného kyslíku (jedna z pohonných hmot pro V-2), továrna na letecké motory a rafinérie, v nichž se vyráběla syntetická nafta. Všechna výroba však ustala 11. dubna, kdy se této oblasti zmocnili Američané.

Šest týdnů továrnu podrobně zkoumali, demontovali zde a odvezli do USA její technologické vybavení a potom jí předali Rudé armádě. Nordhausen připadl sovětské zóně Německa, z nichž se potom stala Německá demokratická republika (NDR). Autoři těchto raket včetně Wernera von Brauna byli převezeni do USA, kde se významnou měrou podíleli na vytvoření amerického raketového programu.