Kriegsmarine
Budování Kriegsmarine
Po čtyřech letech skončila první světová válka. 11. listopadu podepsalo Německo s vítěznými mocnostmi smlouvu o příměří. Její 23. článek stanovil, aby německé válečné námořnictvo (Hochseeflotte) bylo odzbrojeno a internováno ve spojeneckých a neutrálních přístavech. Hlavní síly německého loďstva skončily po několika přesunech na britské námořní základně v zálivu Scapa Flow na Orknejích. Aby zabránil převzetí německých lodí spojenci, dal admirál von Reuter 21. června 1919 rozkaz svým námořníkům, kteří v omezeném počtu na palubách internovaných lodí stále pobývali, aby otevřeli dnové zaplavovací ventily a lodě potopili. Ke dnu zátoky Scapa Flow tak kleslo deset bitevních lodí, šest bitevních a pět lehkých křižníků a více než čtyři desítky torpédoborců.
Mírová smlouva s Německem, podepsaná na zámku ve Versailles 28. června 1919, měla mimo jiné zajistit, aby svět nebyl už nikdy ohrožován německým militarismem. Příslušná ustanovení proto redukovala námořnictvo na 15 000 mužů, šest bitevních lodí, šest lehkých křižníků, dvanáct torpédoborců a stejný počet torpédovek, ponorky nesmělo vlastnit vůbec a nemohlo je ani stavět ani nakoupit. Výtlak nově postavených bitevních lodí nesměl překročit 10 000 tun, u křižníků 6 000 tun atd. V souhrnu představovala smlouva velmi tvrdá omezení, s přihlédnutím ke stavu lodí, které Německu zůstaly se dalo říci že německé námořnictvo, jako významná síla přestalo existovat.
Přesto již v roce 1925 dokončilo Německo svou první poválečnou loď, lehký křižník Emden o výtlaku 5 600 tun s osmi 150 mm děly. V letech 1927 a 1928 ho následovaly další tři zcela nové lehké křižníky třídy K o výtlaku 6 650 tun a jejich devět 150 mm děl bylo umístěno v trojhlavňových věžích. Některá technická řešení, užitá na těchto lodích vyvolala světovou pozornost, především systém automatizovaného řízení palby hlavních děl. V rámci omezení Versailleskou smlouvou po dlouhých diskuzích a úvahách Německo zvolilo stavbu lodí o výtlaku 10 000 tun s výzbrojí osmi 280 mm děl, silou hlavního pancíře do 100 mm a rychlostí 26 uzlů. Taková loď nezapadala do žádné kategorie z dosud běžného rozdělení. Němci svůj nový výplod nazvali prostě Panzerschiff. Celý svět ale převzal pozdější anglický termín pocket battleship - kapesní bitevní loď. Konstrukce takové lodi vycházela z potřeby být silnější než rychlejší jako stejně rychlé lodě a nebo být rychlejší než lodě se silnějším pancéřováním a výzbrojí.
První z kapesních bitevních lodí byla spuštěna na vodu v loděnicích v Kielu 19. května 1939 a dostala jméno Deutschland. Již tato loď přesáhla omezení výtlaku na 10 000 tun. Plavidlo mělo ve skutečnosti výtlak 11 700 tun. Další dvě lodi byly postaveny ve Wilhelmshavenu, byly to Admiral Scheer a Admiral Graf Spee, obě o výtlaku 12 100 tun. Výstavba těchto lodí zahájila proces znovuvyzbrojování německého válečného námořnictva podle tajně připraveného Programu námořní obnovy.
Celý proces byl podstatně urychlen nástupem nacistů. V březnu 1939 Německo naplno vypovědělo souhlas s odzbrojovacími ustanoveními a znovu zavedlo povinnou vojenskou službu. Británie poté souhlasila s německým návrhem na úpravu poměru námořních sil obou zemí v poměru 35:100. Anglo-německá námořní dohoda byla podepsána 18. června 1935 a Německo tím zbavila závazku vyplývajících z Versaillské smlouvy. Již 9. července Německo vyhlásilo svůj plán námořní výstavby, který zahrnoval i budoucí bitevní lodi Scharnhorst a Gneisenau. Německo se už nemuselo podřizovat limitům a jeho loděnice se rozjely naplno.
Za rok poté přikročilo i k výstavbě dalších dvou bitevních lodí, které měly mít výtlak 35 000 tun a hlavní děla ráže 381 mm. Byly to Bismarck a Tirpitz. Po změně politické situace a prvních konfliktech mezi Berlínem a Prahou v květnu 1938 Hitler sdělil veliteli námořních sil velkoadmirálu Raederovi, že do budoucna bude třeba posílit německé loďstvo a zároveň počítat s tím, že Velká Británie by se mohla postavit na stranu nepřátel Německa. Raeder okamžitě zřídil plánovací výbor, který měl vypracovat plán výstavby německého válečného námořnictva. Již 31. října 1938 výbor předložil Raederovi plán, který měl zaručit do deseti let Německu loďstvo, které by bylo schopno čelit britskému Královskému námořnictvu.
Velkoadmirál předložit plán Hitlerovi, přitom mu navrhl dvě varianty. První varianta byla rychlejší a předpokládala stavbu velkého počtu ponorek a pancéřových lodí, kterými by Německo mohlo ohrozit britské zásobovací trasy ale představovala pouze částečné řešení. Druhou alternativou bylo vybudování úderného loďstva, které by se opíralo o flotilu mocných bitevních lodí. Současně Raeder Hitlera upozornil na to že při přijetí druhé varianty nebude Německo schopné vést námořní válku dříve než za několik let. Hitler v souladu se svým obecně známým velikášstvím dal přednost druhé variantě a současně Raedera ujistil, že loďstvo nebude třeba dřív než v roce 1946.
Plán Z představoval do deseti let rozvržený program a stanovoval ve své první fázi do roku 1944 postavit :
6 bitevních superlodí třídy H o výtlaku více než 60 000 tun, každou vyzbrojenou osmi děly ráže 406mm s pohonem dvanácti dieselových motorů, které umožní rychlost 30 uzlů
2 bitevní lodi třídy Gneisenau, které budou v letech 1941-1942 opatřeny novými děly ráže 381 mm
3 bitevní křižníky o výtlaku 32 000 tun opatřené děly ráže 381 mm a schopné vysokých rychlostí (do roku 1948 pak jejich počet vzroste na dvanáct)
2 letadlové lodě o výtlaku 32 000 tun
5 těžkých křižníků o výtlaku 10 000 tun
4 lehké křižníky a 9 hlídkových křižníků
47 torpédoborců
54 torpédových člunů
229 ponorek různých typů
K realizaci tohoto plánu však nikdy nedošlo, protože výstavbu ovlivnil začátek války a výrobní síly bylo třeba soustředit jinam. Jediné lodě, které byly určeny k dokončení byly Bismarck, Prinz Eugen a Tirpitz.