Skupiny armád Sever a Střed byly od skupiny armád Jih odděleny těžko přístupným terénem tzv. Pripjaťských bažin, které tedy vytvořily klín do linie německých vojsk. Konečným cílem operace Barbarossa bylo dobytí tzv. linie A-A, neboli Archangelsk – Astrachaň. Dobytím této linie mělo německé nejvyšší velení za to, že se organizovaný odpor nepřítele zastaví, popř. se změní celý politický systém a Němci získají svůj ”lebensraum” – neboli životní prostor.

Každá ze skupin armád měla k dispozici jednu leteckou armádu, která podporuje útoky německých pozemních vojsk:

Po úspěšném nasazení tankové skupiny Kleist v bojích ve Francii má i zde každá ze skupin armád k dispozici koncentrovanou tankovou sílu v podobě tankové skupiny.

Všechny tyto tankové skupiny byly na přelomu roku 1941/42 přejmenovány na tankové armády. Tyto armády byly tvořeny převážně tankovými, popř. mechanizovanými divizemi. Tankové skupiny provedly první útočné akce a metodou tankových klínů rozdrtily v počátečních akcích velké masy ruských vojsk.

Německý plán upřednostňoval postup středem bojové linie u skupiny armád Střed. Tyto vojska měla k dispozici dvě rychlé tankové skupiny, které měly vytvořit pomocí rychlých útoků do hloubky země prostor pro dobytí hlavního města Moskvy.

Dnes je již zřejmé, že nejvyšší velení Rudé armády o útoku na své území nejspíše vědělo, ale nebylo podniknuto téměř nic, co by vojska v první linii nějak varovalo a pomohlo jim, protože v době přepadení byli sovětští vojáci v normálním mírovém stavu. Sovětský svaz většinu svých sil situoval proti německé skupině armád Jih v oblasti Jihozápadního frontu. V dnešní době se objevily hypotézy, že toto uskupení vojsk nemělo obranný charakter, ale naopak útočný s cílem dobytí rumunských ropných polí a poté měla vojska případně postupovat dále do nitra Evropy, ale jak to skutečně bylo se snad dozvíme až budou odtajněny všechny archivy.
Nyní se, ale vrátíme k popisu událostí, které skutečně následovaly. Na téměř celé frontě všech německých skupin armád se podařilo překvapené ruské vojáky převálcovat a německá vojska postupovala do hlubin Ruské říše téměř dle plánu.

Hlavním úkolem této doby na této části fronty bylo dobytí linie podél řeky Lugy, která se nacházela mezi Ilmeňským a Čudským jezerem - i toto bylo přes určité potíže (bylo nutné poněkud upravit původní plány a přesunout tankové jednotky z původně plánovaného směru na Novgorod do úseku fronty na dolním toku řeky Lugy, kde byla obrana ruských vojsk slabá) do poloviny července splněno. Po dobytí této linie se i zde čekalo, co bude dále jako na středním úseku fronty.

Skupina armád Nord (Sever) polního maršála Wilhelma rytíře von Leeba měla za cíl útočit ve směru na Leningrad. Zpočátku šlo vše jako všude jinde hladce, ale po průlomu tanků až po Daugavpils (Dünaburg-Dvinsk), začaly Němcům okolo 26. června komplikace v podobě sovětských protiútoků - zejména u Pskova a Ostrova. Skupina Nord nedosáhla svých cílů na severních a severovýchodních přístupových cestách k Leningradu. Tuhý odpor jim kladli námořníci Baltského loďstva spolu s pozemními silami zejména při obraně Tallinu, Moonsundského souostroví a poloostrova Hanko.

V bojích o Tallin poutali sovětští vojáci značné německé síly až do srpna, kdy bylo město konečně dobyto. Sovětské jednotky na Moonsundském souostroví pod vedením generála A.B. Jelisejeva zadržovaly německá vojska dokonce až do října 1941. Až do prosince pak vzdorovala posádka sovětské základny v čele s generálem S.I. Kabanovem na poloostrově Hanko, která po téměř 5 měsíců bránila přístupy k Leningradu po moři.

I v přímém směru na Leningrad narážel wehrmacht na velmi tuhý odpor Sovětů, hlavně na lužské obrané čáře (generál K.P. Pjadyšev). Ve dnech 14.-18. července pak dokonce museli němečtí vojáci čelit protiútoku 11. armády V.I. Morozova, který způsobil 56. motorizovanému sboru poměrně velké ztráty a částečně zastavil německý postup. Německý útok byl s novou zničující silou obnoven ve dnech 8.-10. srpna, kdy německá vojska prolomila lužskou obranou linii a postupně pronikla až k Finskému zálivu.

V září Němci došli až k Šlisselburgu a Ladožskému jezeru a tím byla zahájena 900 dní trvající blokáda Leningradu. Sovětská armáda stále odrážela německé pokusy o dobytí tohoto města a zmařila tím jeden z hlavních strategických cílů operace Barbarossa. Skupina armád Nord byla stále vázána u Leningradu a tudíž nemohla později poskytnout své hlavní úderné síly na pomoc skupině armád Mitte při útoku na Moskvu.

Po obklíčení ruských vojsk u Bialystocku německé tankové klíny valí dál za dobytím operačního cíle, kterým v té době byla zatím ještě Moskva. Na cestě do Moskvy však stojí ještě mnoho překážek - nejbližší jsou řeky Berezina a Dněpr, které tvoří přirozené obranné valy - již v prvních dnech července je 3. tankovou divizí dobyt Bobrujsk a 18. tankovou divizí Borisov a tím bylo na Berezině vytvořeno předmostí a Němci útočí dále, protože na cestě do Moskvy je nutné nejdříve dobýt Smolensk, který tvoří důležitou křižovatku cest.

V cestě do Smolenska však stojí ještě Dněpr - přechodu Dněpru předcházela velmi vzrušená debata mezi velitelem 4.armády maršálem Klugem a velitelem 2. tankové skupiny gen. Guderianem (Kluge přes Dněpr nechtěl a navrhoval počkat na pěší divize a Guderian chtěl útočit hned). Historie dala již za pravdu Guderianovi, protože když bylo rozhodnuto dne 10. července přes Dněpr zaútočit, tak nebyla ruská vojska ještě připravená. Přechod Dněpru se tedy podařil bez velkých ztrát a od Kopysu, Šklova a Starého Bychova se Němci valí dále - ke Smolensku. Sověti chtěli toto město udržet za každých okolností - toto město bylo strategicky důležitým místem na cestě do Moskvy a je jedno z nejstarších ruských sídlišť. I historie toto město již zná - v roce 1812 zde utrpěla porážku od generála Kutuzova i velká francouzská “Grand armée”. Přesto však Smolensk padl - dne 16.července je dobyly jednotky 29. motorizované divize.

Za 25 dnů válečného tažení se podařilo splnit první operační cíle operace Barbarossa a mechanizovaná vojska skupiny armád Střed stojí na čáře Jarcevo-Smolensk-Jelňa-Roslavl a za sebou mají přes 700 km, ale do Moskvy ještě 350. Podařilo se jim zabrat velkou oblast centrálního Ruska, pouze v hlubokém týlu se brání část ruských vojsk u města Mogilev, ale i ten byl do konce měsíce dobyt, takže nyní se na tomto úseku fronty čekalo, co bude dále.

Obrana ruských vojsk je úporná a Němci postupují velmi pomalu. I zde bylo nutné dobýt Stalinovu linii - to se podařilo během 9.července. Po překonání této překážky se i na této části bojové linie podařilo německým vojskům provést obchvatný manévr a v obklíčení u města Umaň zůstalo přes 100 000 zajatců, kteří tvořili mužstvo třech armád. Tak se otevřela cesta na Kyjev.

Německý wehrmacht za podpory luftwaffe, která vládla ve vzduchu, zasadil v první fázi sovětským vojskům zdrcující úder a postoupil 300-600 km do hloubky sovětského území. Obsadil Litvu, Lotyšsko a větší část Estonska, Běloruska a Ukrajiny. Dostal se k vzdáleným přístupům k Leningradu a ohrožoval Kyjev a Smolensk. Sovětská vojska ztratila 28 ze 170 divizí dislokovaných na západě (celkem měl SSSR 303 divizí) a přes 70 divizí ztratilo přes polovinu lidí a bojové techniky. Přesto už v červenci nešlo všechno přesně podle německých představ. Do jistých potíží se dostaly všechny tři skupiny armád.

Zpomalení postupu a komplikace

Postupně začalo být jasné, že velké pohraniční bitvy nebyly rozhodující, neboť Sověti mají přes zdrcující porážky stále velké rezervy. Je nutné podoknout, že německé vrchní velení hrubě podcenilo možnosti Sovětského svazu a jeho válečného průmyslu. Němci měli v podstatě jen omezené informace o síle Rudé armády a počtu jejich tanků. Fašisté už během války tvrdili, že jenom do konce roku 1941 zničili až 20 tisíc sovětských tanků. V srpnu 1941 řekl Hitler Guderianovi: "Kdybych věděl, že počty ruských tanků, které jste uváděl ve své knize souhlasí, pak si myslím, že bych tuto válku ani nebyl začínal". Guderian v roce 1937 ve své knize Achtung panzer uvedl počet 10 000 sovětských tanků (v rukopise měl původně 17 000, ale to se zdálo příliš přehnané). Fašisté brzy poznali, jak hrubě podcenili skutečnou sovětskou sílu.

Jak dnes víme, Němci ve svých tvrzeních nemuseli nijak zvlášť přehánět. Sám Stalin ve svém dopise Rooseveltovi ze srpna 1941 přiznal, že má k dispozici 24 000 tanků. O skutečných počtech sovětských tanků v červnu 1941 se v sovětské literatuře začalo otevřeně hovořit od konce 80. let s nástupem glasnosti. V devadesátých letech byly odtajněny materiály, které umožnují počty sovětských tanků přesněji určit. V publikaci "Grif sekretnosti sňat" z roku 1993 se uvádí počet 22 600 sovětských tanků v červnu 1941. V knize "1941 god: Uroki i vyvody" z roku 1992 se udává 23 000. Avšak ne všechny tyto tanky byly bojeschopné, některé trpěly mechanickými problémy a bylo je nutné opravit, jiné byly situovány na východě Ruska proti Japoncům a jiné byly použity jako rezerva uvnitř Ruska.

Celkový počet bojeschopných tanků nasazených na východní frontě v červnu 1941 (sovětský západní vojenský okruh) byl 10 746 sovětských a 3494 německých tanků. Počet tzv. "moderních" sovětských tanků KV a T-34 byl 1861 kusů a německých tanků Pz III 50 mm a Pz IV byl 1155 tanků.

Můžeme se pouze divit, že Němci dosáhli takové úspěchu v první fázi německo-sovětské války. Důvodem byla zastaralá sovětská doktrína použití tanků, neschopnost sovětských velitelů, mnohem větší zkušenost a taktická vyspělost německých tankových posádek a také ten fakt, že mnoho sovětských tanků bylo zničeno v prvních dnech operace Barbarossa.

Situace na jihu je neuspokojivá

Sověti většinu svých tanků na západě soustředili v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu (Jihozápadní front), protože očekávali hlavní úder Němců směrem na Ukrajinu. Proti skupině armád Süd (Jih) tam měli ohromnou převahu, a také proto zde německý postup neprobíhal tak rychle, jak bylo plánováno.

Po úvodních velkých vítězstvích se tak situace zkomplikovala i skupině armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta. Na frontě táhnoucí se od severu Ukrajiny až k Černému moři (asi 1200 km) proti sobě stálo 63 německých divizí a 16 sborů a vojska Jihozápadního a Jižní frontu. Tuhé boje probíhaly zejména v kyjevském prostoru, kde sovětská vojska neustále odrážela německé útoky. Vojska bránící Kyjev zadržovala jak německou 6. armádu, tak zejména 1. tankovou skupinu, která nedokázala obejít vojska obou sovětských frontů. To způsobilo, že skupina armád Süd nesplnila svůj úkol obklíčit a rozdrtit Rudou armádu na Ukrajině. To se podařilo až v září poté, co dorazila pomoc v podobě Guderianových tanků. Pak byla vojska sovětských frontů obklíčena a ztratila 650 000 vojáků.

Říšský vůdce proto odrátil Adolf Hitler částečně svoji pozornost od Moskvy a zopakoval svou dřívější žádost nejprve definitině zlikvidovat sovětská vojska v Pobaltí a dobýt Leningrad, jakož i získat ekonomické zdroje Ukrajiny, Doněcké pánve a Kavkazu. A přestože náčelník štábu OKH generálplukovník Franz Halder se snaží Hitlerovi jeho záměr rozmluvit, ten zůstává neoblomný. Adolf Hitler se tedy rozhodl vyslat Guderianovu 2. tankovou skupinu na Ukrajinu. Samotný Guderian, který se už chystal obnovit svůj postup na Moskvu, byl touto zprávou dost zaskočen a znechucen, dokonce tento rozkaz nazval "zločinem".

Guderian navštěvuje Hitlera v jeho betonovém městečku Vlčí doupě ve Východní Prusku. Guderian se pokouší Hitlerovo rozhodnutí změnit. Vůdce ho sice bez přerušení vyslechl, ale s poukazem na válečné hospodářství a hrozbu "krymské letadlové lodi" pro ropná pole v Rumunsku na svém rozhodnutí setrval. Guderian, který očekával, že by se v brzké době mohl stát vrchním velitelem, se rozhodl jeho úmysl přijmout.

Armádní skupina Jih po získání posil v podobě Guderianovy tankové skupiny rychle kyjevskou kapsu uzavřela a zlikvidovala. Němci získali jedno ze svých největších vítězství v druhé světové válce. Odložení ofenzivy na Moskvu však významně pomohlo sovětským vojskům v organizaci obrany jejich hlavního města, protože wehrmacht mohl útok na město obnovit až v září 1941.

Útok na Moskvu - operace Tajfun

Po úspěchu wehrmachtu na Ukrajině se Hitler rozhodl vrátit prioritu útoku na moskevském směru. Své rozhodnutí formuloval ve formě směrnice č. 35 z 6. září 1941, která ukládala zahájit operaci proti vojskům S.K. Timošenka, bránícím přístupy do centrálního Ruska a k hlavnímu městu a po jejich zničení zbytky protivníka pronásledovat směrem na Moskvu. Tento úkol připadla skupině armád Mitte polního maršála von Bocka. Skupina armád Nord zatím měla zlomit odpor obránců Leningradu a skupina Süd (Jih) měla za cíl dobýt Krym a Donbas.

V polovině září velitelství skupiny armád Mitte vydalo svým vojskům směrnici obsahující požadavek na zahájení bezprostřední přípravy k útoku na Moskvu. 30. září 1941 zahájila útok 2. tanková skupina Heinze Guderiana a odstartovala tak boj o Moskvu, který bude následně v různých fázích trvat až do dubna roku 1942. 2. října Guderiana následovala vojska von Klugeho, Hoepnera, Weichse, Strausse a Hotha. Po Guderianově útoku byla situace na úseku Jerjoměnkova Brjanského frontu pro Sověty krajně nepříznivá. 3. října padl Orel a 4. října byly sovětské jednotky u Brjanska, který padl 8. října, odříznuty. Vzhledem k této nepříznivé situaci posílá Stavka veškeré dostupné zálohy právě k Brjanskému frontu a Koněvův Západní front byl zatím mimo hlavní pozornost, což se však mělo brzy drasticky změnit. Mírná převaha Němců a neschopnost Stavky a generálního štábu odhadnout hlavní směr německého útoku a také špatná organizace obranné linie umožnila Wehrmachtu nezadržitelně postupoval vpřed s cílem obklíčit Rudou armádu.

Marné byly pokusy o protiútoky generála Koněva v období 3.-4. října, Koněv byl nakonec nucen požádat o ústup na rževsko-vjazemskou obranou linii. Stavka ústup sice povolila, ale bylo již pozdě, protože sovětská vojska se už ocitala obklíčena ve vjazemském kotli. Kvůli vypuknuvšímu chaosu a zmatku byl neúspěšný i poslední Koněvův pokus o obrannou akci z večera 5. října, která navíc málem stála život K.K. Rokossovského, který měl právě této operaci velet. 7. října se pak kruh kolem Sovětů definitivně uzavřel a generála I.S. Koněva od pravděpodobné popravy zachránila až Žukovova intervence u samotného Stalina.

Tato sovětská porážka vytvořila v Moskevské obraně kritickou situaci. V obrané linii vytvořili Němci mezeru o šířce 250 km, sovětská vojska na křídlech ustupovala a středové svazky uvízly v obklíčení. Mezi wehrmachtem a Moskvou zůstala již jen oslabená a špatně vycvičená síla Moskevského záložního frontu (P.A. Artěmjev) umístěna na možajské čáře obrany. Vytvoření této obranné čáry bylo schváleno již 5. října. Čára vedla od Volžské nádrže západně od Volokolamska a Možajska až ke Kaluze. Linie měla tři pásma a jejich připravenost k boji se pohybovala mezi 50%-80%.

V této situaci německé velení vydalo rozkaz k dalšímu všeobecnému postupu na Moskvu. Rozkaz předpokládal, že likvidaci kotlů lze sladit zároveň s dalším postupem vpřed. Avšak jak brjanský tak vjazemský kotel Němcům řádně "zatopil". K likvidaci kotlů muselo německé velení nasadit celou 2. armádu generála Weichse a části 2., 3. a 4. tankové skupiny. Sovětská vojska se velmi houževnatě snažila dostat z německého sevření a spojit se svými fronty. I když rozhodujícího úspěchu přes statečný boj nedosáhla, opět způsobila, že wehrmacht ztratil drahocenný čas. Pod velením velitele 19. armády M.F. Lukina, kterému bylo svěřeno velení nad všemi obklíčenými armádami, se vojska pokoušela probít z kotle až do 23. října 1941. Nakonec se to popodařilo svazkům 3. a 50. armády. Tento malý úspěch ale samozřejmě nezabránil dalšímu velkému vítězství wehrmachtu, který v těchto bojích získal 663 000 zajatců. Přes toto významné vítězství se ale německá vojska setkávala se stále se zvyšujícím odporem Rudé armády. Například v bojích u Orla zničila 4. tanková brigáda plk. M.J. Katukova ve dnech 4.-11. října asi 130 německých tanků, za což byla v listopadu přeměněna na 1. gardovou tankovou brigádu.

V polovině října postupně padla města Kalinin, Možajsk, Malojaroslavec a Kaluga. Sovětský hlavní stan z části vojsk Západního frontu (10. října se sloučil se Záložním frontem pod velením G.K. Žukova) Kalininský front a velení nad ním převzal I.S. Koněv, činnost tohoto frontu poutala v říjnu značné německé síly a dokonce donutila Straussovu 9. armádu přejít do obrany. Tvrdé boje sváděl wehrmacht a Rudá armáda i na historickém bojišti u Borodina. Čtyři dny zde zadržovala vojska plk. V.I. Polosuchina části 18., 19., a 20. tankové brigády německý útok. Stejně statečně se držela i 1. gardová motostřelecká divize plk. A.I. Lizjukova, za chodu nasazená do bojů u Naro-Fominska a bránila pozice na řece Naře, přičemž odrazila útočné akce wehrmachtu.

Těžké boje probíhaly koncem října i v prostoru Tuly, kam Guderianova vojska zatlačila 29. října zbytky jednotek Brjanského frontu, které unikly z obklíčení. Útvary 50. armády Brjanského frontu spolu s tulskými dělnickými pluky svedly na přístupových cestách k městu těžké boje a německé vojáky do města nevpustily. Tuhý a houževnatý odpor Rudé armády v kombinaci s nepříznivým počasím zastavil dočasně německý útok na konci října na linii Seližarovo-Kalinin-východně od Volokolamska-Naro-Fominsk-Tula-Tim.

Útok na Moskvu probíhal zpočátku úspěšně, ale pak nastaly podzimní děště a německé operace se začaly topit v moři bahna. S příchodem kruté ruské zimy se situace fašistických vojsk jěště více zkomplikovala. Vojáci nebyli na zimu vůbec připraveny, byl naprostý nedostatek teplého zimního oblečení. Rudá armáda mezitím prováděla mohutnou mobilizaci svých sil, přisunula vojska ze Sibiře a Dálného východu, tím dosáhla celkového počtu 6,2 miliónu vojáků, přes ohromné ztráty, které utrpěla na začátku války (více než 5 miliónů vojáků, včetně 3,9 miliónů válečných zajatců) a provedla několik úspěšných ofenzív. Poměr vojáků Rudé armády a Wehrmachtu byl 1,6:1. Fašistická vojska musela přejít do obrany.

Vyčerpaný Wehrmacht tedy opět stanul proti připravenému a neustále se obnovujícímu ruskému nepříteli. Do konce roku 1941 měl Sovětský svaz ohromné ztráty přes 5 miliónů vojáků a ztratil na 20 tisíc tanků, přesto byl schopen své gigantické ztráty neustále nahrazovat. Rusové sice neuvěřitelným způsobem fyzicky i duševně trpěli, ale neměli v podstatě jinou alternativu. Fašisty sice zpočátku někteří vítali jako osvoboditelé (vzláště v Pobaltí a na Ukrajině), ale Sověti brzy zjistili, že Hitler není o moc lepší než Stalin. Podle Hitlerových směrnic mohli nacisté s Ukrajinci a Rusy zacházet jak s otroky a bezdůvodně je vraždit. To byla nešťastná a idiotská formulace, kterou Hitler pro válku s Ruskem zvolil. Z taktického hlediska nevyužil možností protistalinistické opozice a u sovětského lidu nevytvořil zdání solidního zacházení - jak s lidem, tak s válečnými zajatci. V důsledku toho se začly v týlu nepřítele vytvářet silné partyzánské oddíly.

Nakonec se fronta ustalila na opěrných bodech jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk. Tato města tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc i jim začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.

Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150-300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů.

Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.