Tankové divize - bitva u Kurska

Do výzbroje byly ve zvýšených počtech zaváděny nové typy tanků Tiger a Panther. Modernizovalo se také letectvo. Obecně lze říci, že tyto výše uvedené opatření zvýšily válečnou výrobu, účinnost a odolnost zbraní. Němci investovali nemalé usilí do obnovy a modernizace tankových divizí. Nechtěli stále připustit, že by mohli válku prohrát. Hitler nebral ohledy na to, že neustále vzrůstá ruská válečná moc a rozhodl se jí zasadit drtivý úder u Kurska, kde soustředil ohromné množství tanků. Ovšem Rusové si byli vědomi nebezpečí na tomto úseku fronty a připravili se na obranu a poté vlastní protiútok.

Sovětský svaz byl již schopen vyrábět větší množství zbraní a tanků než Třetí říše. V bezpečí velkých sovětských továren za Uralem se vyrábělo gigantické množství vojenské výzbroje a tanků. Také v lidských zdrojích měli Rusové oproti Německu výhodu. Německé velitelství přemýšlelo jakou zvolí doktrínu pro východní frontu. Nabízeli se v podstatě dvě varianty. První byla již zmiňovaná ofenzíva u Kurska. Druhá varianta počítala s aktivní obranou, což znamená že Němci by sami nezahajovali již žádné velké ofenzívy na ruské frontě, pouze by se bránili proti ruským útokům. A to tím stylem, že v oblastech sovětského průlomu by zasahovaly mobilní tankové divize. Cílem této varianty bylo Rusy vyčerpat až by oni radši uzavřeli mír.

Hitler však stále fanaticky věřil ve vítězství Třetí říše, proto se rozhodl pro první variantu což se ukázalo jako tragédie, neboť se zbytečné vyplácaly tankové rezervy a Němci již potom nestačili odolávat soustavnému ruskému tlaku a začli ustupovat. Bitva u Kurska se stala největší tankovou bitvou v dějinách.

Tanky typu Panther si klestí cestu ruským územím.

1. PŘEDEHRA

a. Situace před bitvou z globálního pohledu

Bitva u Kurska patří časově do zlomového období 2. světové války. Německo už utržilo první vážné porážky. Nejenže nebylo schopno zlomit Británii, ale bombardéry Spojenců stále častěji nalétávaly na cíle ve vlastním Německu. Na západním pobřeží Evropy byl Hitler v defenzívě, budoval Atlantický val proti očekávané invazi z Anglie. V Africe představovalo jaro 1943 definitivní porážku sil Osy, obklíčení v Tunisku se vyhnul a byl evakuován jen chabý zbytek z Rommelova Afrikakorpsu. Porážka v Africe a statisíce zajatých italských vojáků navíc podlomily morálku Italů. Těm se rozhodně nesplnily naděje, které vkládali do svého vstupu do války. Mussoliniho pád byl na spadnutí. Hitler tedy musel připravovat tajné plány na vojenské obsazení Itálie (operace Alarich).

Dalšímu německému spojenci, Japonsku, také pomalu začal docházet dech. Midway a Guadalcanal představovaly obrat v postupu Japonců na východ. 8. 2. 1943 navíc pronikli Wingateovi Čindité poprvé do Barmy.

Naopak protihitlerovská koalice byla povzbuzena prvními úspěchy. Americká materiální podpora byla čím dál tím viditelnější. Připravovalo se vylodění na Sicílii a ve Francii. Bombardéry shazovaly tisíce tun bomb na Hitlerovu „Pevnost Evropa“, která, jak se vyjádřil jeden spojenecký generál, bohudík neměla střechu.

b. Situace před bitvou na východní frontě

Bleskový postup Němců v roce 1941 byl zastaven až na předměstích Moskvy. Zimní protiofenzíva Rudé armády zatlačila frontové linie o mnoho desítek kilometrů zpět. Na jaře 1942 byl hlavní německý nápor veden na jihu a jeho cílem byla kavkazská ropná pole. Tato operace nedosáhla předpokládaných cílů a skončila neúspěšným obléháním Stalingradu, kde byla navíc 6. armáda generála Pauluse obklíčena a zničena. To znamenalo pro Říši jednak obrovský šok z porážky, ale také velké ztráty vojáků a materiálu. Navíc se generál Paulus (v průběhu bojů jmenovaný polním maršálem) nezastřelil, jak Hitler předpokládal, ale suše padnul do zajetí, což jen prohloubilo Hitlerovu nedůvěru vůči generálům obecně.

Zhroucení celé východní fronty po ofenzívě Rudé armády v lednu a únoru roku 1943 zabránil generál Manstein brilantní protiofenzívou, při které napadl málo kryté křídlo rychle postupujícího Vatutinova Jihozápadního frontu a dokázal tak znovu dobýt pro Němce Charkov (před válkou třetí největší město SSSR). Takto dynamicky vytvořená nová linie fronty obsahovala Sověty kontrolovaný výběžek o rozloze cca. 160 x 160 km, v jehož centru leželo město Kursk. A právě Kursk se měl stát cílem německé ofenzivy v létě 1943.

c. Plány Němců

Kurský výběžek přímo vybízel německý generální štábu k útoku. Úderem ze severu i z jihu by bylo možno utvořit rozsáhlou kapsu, ve které by mohly být obklíčené jednotky naprosto zničeny. Tato strategie byla reminescencí na úspěšné tažení z roku 1941. Po zlikvidování kapsy by se navíc zkrátila fronta , což by široce roztaženým německým jednotkám významně pomohlo. Navíc by se Němci takto mohli znovu chopit ztracené strategické iniciativy.

Ohledně operace Citadela, jak se plán na útok v Kurském výběžku nazýval, rozhodně nepanovala v německém vrchním velení shoda. K hlavním zastáncům operace patřil zpočátku zejména generál Zeitzler, náčelník štábu OKH a generál Model, jehož 9. armáda měla hrála v operarci Citadela hlavní roli. Generál Manstein, velitel skupiny armád Jih, navrhoval dvě varianty operací na léto 1943. Byl si dobře vědom ztrát, které Wehrmacht utrpěl, a spatřoval proto jedinou naději v úderech lokálního charakteru, které postupně podkopou bojovou sílu Rusů.

Modelem pro něj byla samozřejmě úspěšná protiofenzíva u Charkova. První Mansteinem navrhovaná varianta zahrnovala rozsáhlý ústup na jihu, který by následoval drtivý protiúder vedený proti odkrytému severnímu křídlu postupující Rudé armády. Hitler však byl rozhodně proti jakýmkoliv ztrátám území a tudíž tento plán nepodpořil. Druhá Mansteinova varianta zahrnovala útok na kurský výběžek, který měl být veden co nejdříve, nejlépe do konce května. Pak by zbýval ještě čas odrazit předpokládanou sovětskou ofenzívu na jihu.

Hitler a jeho generální štáb při inspekci vojsk.

Hitler, jako aktivně zasahující vrchní velitel ozbrojených sil, měl ohledně Citadely také spoustu pochybností a její zahájení stále odkládal. Doufal, že zbrusu nové vyráběné typy tanků Tiger a Panzer, které byly na východní frontu postupně dodávány, dokáží rozhodnout bitvu, pokud ovšem budou použity v dostatečném počtu.

Do konečného rozhodnutí o osudu Citadely také zasáhl fakt, že Německo potřebovalo velké vítězství, které by mohlo propagandisticky využít, aby podpořilo váhající spojence. Strategie pružných postupných ústupů, které by nepřítele vyčerpaly, sice mohla být strategicky výhodnější, ale propaganda by ji dokázala využít jen stěží (i když ne že by to nezkoušela). Neustálé odklady operace nechaly pouze Rudé armádě dost času na přípravu obrany.

d. Plány Rusů

Sovětské velení bylo velmi podrobně informováno o německý přípravách díky švýcarskému agentovi s kódovým označením Lucy. Tento agent disponoval informacemi, kterým sovětské velení na základě dobrých zkušeností velmi důvěřovalo. Tyto informace pocházely zřejmě z ULTRA, což ale Sověti nevěděli.

Velení Rudé armády si tedy bylo dobře vědomo hrozícího nebezpečí u kurského výběžku. Generál Žukov se rozhodl přijmout německou výzvu. Jeho záměrem bylo nejdříve Němce vyčerpat při jejich útoku na dobře připravenou hlubokou ruskou obranu a pak teprve začít rozsáhlou ofenzívu. Ve směrech předpokládaného německého útoku se celé jaro pilně pracovalo. Bylo položeno tisíce min, vykopány kilometry zákopů a v pozicích připraveno tisíce děl.

Do prostoru Kurska plynul také nepřetržitý proud posil. Toto všechno se Rusové snažili co nejlépe zamaskovat, k čemuž zřejmě měli přirozené nadání. Jejich maskirovka vyrobila například čtyři falešná letiště, která se stala terčem zuřivých německých leteckých útoků. Rusové tedy byli dobře připraveni. Poněkud alarmující pro ně byl pouze statistický fakt, že ještě nikdy předtím nebyli schopni od počátku zastavit dobře připravenou německou ofenzívu.

Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že podle klasika válečné teorie Clausewitze, má mít útočící armáda převahu nad obránci alespoň 3:1. U Kurska byl tento poměr daleko spíše 2:1, navíc ale ve prospěch Rudé armády. To svědčí přinejmenším o velké sebedůvěře německého velení a o zvýšené opatrnosti na straně Sovětů.

2. STŘETNUTÍ

Operace Citadela byla konečně zahájena v ranních hodinách 5. července 1943 dělostřeleckou přípravou, přičemž Rusové Němce předstihli, není ale příliš jisté, odkud získali informace o zahájení útoku.. Ze severu zaútočila na kurský výběžek část skupiny armád Střed generála Klugeho. Proti nim stál Rokossovského Střední front. Z jihu útočila část skupiny armád Jih generála Mansteina, jejich hlavní útočnou složkou byla 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Tento úsek na ruské frontě bránil Voroněžský front generála Vatutina.

Kluge zvolil pro pronikání sovětskou hustou obranou konvenčnější postup, kdy pěchota čistila prostor pro hlavní úder tanků. Manstein použil taktiku tankového klínu (Panzerkeil), kdy po vyčištění prostoru od min tvoří těžké tanky klín, který rozráží nepřátelskou obranu. Za těžkými tanky na hrotu útoku pak následují lehčí tanky a pak motorizovaná pěchota a pěchota.

SS pancéřový granátníci v akci.

Přes počáteční úspěchy se ofenzíva začala brzy zastavovat. Ze severu útočící 9. armáda generála Modela postoupila za cenu těžkých ztrát o pouhých 20 km. Na jihu se operace rozvíjela slibněji, německá vojska postoupila dále. Němci ale ztratili dost tanků díky minám, šachovnicově rozmístěným bodům protitankového odporu, které představovaly opevněná postavení s protitankovými děly a puškami, a také díky mechanickým poruchám, které byly u nových typů tanků velmi četné. Rusové navíc začali přisunovat do oblasti mohutné zálohy. Hloubkově vybudovaná obrana (až 8 pásem o celkové hloubce 40 km) neumožňovala rozvinutí německých tanků do nechráněných oblastí a obkličování nepřátelských formací.

b. Prochorovka

Prochorovka se nacházela ve strategickém údolí, kterým musela procházet většina záloh Rudé armády, aby se dostala na kurské bojiště. Její obsazení Němci by také otevíralo novou cestu na Kursk, která by minula opevněný Obojan. Hrozilo zhroucení celého Vatutinova Voroněžského frontu.

U Prochorovky došlo k čelnímu střetnutí tankových skupin, přičemž Rusové nasadili kolem 700 tanků a Němci pak přibližně 300 tanků (údaje v literatuře se dost liší). V nastalé řeži bylo nemožné se orientovat a tak žádná strana nemohla účinně použít letectvo ani dělostřelectvo. Tanky se k sobě dostaly tak blízko, že německé Panthery a Tigery neměly možnost využít svojí převahy v delším a přesnějším dostřelu. V rozvířeném prachu se tanky navzájem často srážely. Za jeden den bojů ztratily obě strany asi kolem 200 tanků.

K německé smůle se do bojů nemohla zapojit z jihu postupující armádní skupina Kempf, která mohla střetnutí definitivně rozhodnout. Zůstala však vázána sovětskými silami pouhých 20 kilometrů na doslech děl od Prochorovky.

Výsledkem těžkých bojů u Prochorovky bylo vyčerpání obou stran. Sověti nemohli zahájit plánovanou protiofenzívu, ale Němci už také neměli sílu na výraznější postup.

c. Sovětská odpověď

Po střetnutí u Prochorovky bylo zřejmé, že Citadela už nemá šanci na úspěch, zejména díky neúspěchu na severu výběžku. Manstein sice ještě trval na pokračování operací na jihu, ale jen proto, aby zbrzdil přicházející sovětskou protiofenzivu. Definitivní konec Citadely přinesla událost z opačného konce Evropy – Spojenci se vylodili na Sicílii. Hitler tak 15. července operaci ukončil, aby mohl odeslat některé jednotky do Itálie.

Na severu navíc zaútočily v orelském výběžku Brjanský a Západní front a hrozily obklíčit generála Modela. Dále na jihu útočily Jižní a Jihozápadní front. Stalin stále dával přednost taktice širokých ofenziv na celé frontě před obchvatnými manévry, které tak úspěšně používal Wehrmacht. Klíčovou ruskou ofenzivou tohoto léta byla pak operace Rumancev, s cílem osvobodit Bělogord a Charkov.

Mapka směrů sovětských útočných čel při bitvě u Kurska na jižním směru. Situace: Na jihu je část skupiny armád Jih generála Mansteina, jejich hlavní útočnou složkou byla 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Na ruské straně útočil Voroněžský front generála Vatutina.

Generál Model na severu tak tak unikl obklíčení a druhému Stalingradu. Bělgorod a Charkov se po těžkých bojích opět octly v sovětských rukou. Situace na frontě se stala neudržitelnou. Hitler situaci jen komplikoval, protože odmítal opouštět dobytá území. To znemožňovalo shromáždit síly pro protiofenzívu. Německé jednotky byly nakonec vrženy zpět až za opevněnou linii na řece Dněpru.

3. DŮSLEDKY

a. Ztráty

V bitvě u Kurska nasadili Němci 2 772 tanků a přes 1800 letadel. Rusové disponovali téměř 5000 tanky a 2900 letadly. Německé ztráty, které byly na rozdíl od ruských těžko nahraditelné (Rusové už vyráběli dvakrát více tanků než Němci), představovaly za celé léto 1943 více jak 365 000 zraněných, zabitých, zajatých nebo nezvěstných vojáků, 1000 letadel a 700 zničených tanků (údaje v literatuře se opět značně liší). Němci už do konce války nedokázali nikdy získat iniciativu a ustupovali a ustupovali postupně až k Berlínu. Rudá armáda naopak už jenom postupovala, i když často pouze s těžkými ztrátami. Sověti ale měli zdroje, ze kterých mohli na rozdíl od Němců ztráty nahrazovat. V Rusku se nikdy nemuselo sáhnout k tak drastickým opatřením jako nasazení Hitlerjugend nebo Volkssturmu, i když ke konci války už také začaly být ztráty neúnosné.

b. Příčiny německé porážky

Německá strana, a zejména Hitler jako vrchní velitel, nebyla schopna reálně odhadnout své možnosti. Dva roky bojů na východní frontě silně otupilo útočné hroty bojových divizí, které rozhodně neměly plné stavy z roku 1941. Taktika bránit dobyté území do posledního muže navíc svazovala generálům ruce. Nemohli potom plně uplatnit lepší taktickou a operační vyspělost Wehrmachtu. Hitlerovy zásahy do vojenských plánů měly vesměs více či méně katastrofální důsledky. Hitler měl ale v armádě silnou pozici díky častým osobním antipatiím a řevnivostem mezi jednotlivými generály, kteří se k němu odvolávali jako k nejvyší instanci ve svých většinou malicherných sporech.

Nemůžeme zapomínat, že Wehrmacht bojoval celou dobu proti přesile. A nebyla to vždy jen přesila kvantitativní. Masově sovětský tank T-34 měl lepší vlastnosti než starší typy německých tanků. Až nové Tigery a Panthery tento nepoměr překonaly. Jejich nasazení u Kurska však provázely technické závady, které nebyly díky komplikovanosti strojů snadno opravitelné. Navíc nebyl těchto tanků nasazen dostatečný počet na to, aby bitvu nějakým rozhodujícím způsobem zvrátily.

c. Příčiny sovětského vítězství

Rusové se za dva roky války leccos naučili. Sovětské velení se zkvalitnilo a zefektivnilo. U Kurska poprvé předvedli, že jsou schopni zastavit v zárodku německou ofenzívu. Německé tanky už nebyly neporazitelné. Výrazného pokroku bylo dosaženo na poli protitankových pušek. Vojáci už neprchali, když spatřili nepřátelské tanky. Měli prostředky, jak se s nimi vypořádat. A když ne, tak zalehli do zákopů, nechali tanky přejet a pak zaútočili na vzadu postupující pěchotu. I proto se Žukov rozhodl v Kursku právě pro obranu. I když byla taktická vyspělost sovětských tankových formací ještě daleko za německou, Prochorovka ukázala, že za příhodných podmínek může být s Němci svedena dokonce i rozhodující bitva. Ale co bylo nejdůležitější, Sověti měli spoustu záloh. S americkou pomocí se naplno rozjela válečná mašinerie, která byla více než s to pokrýt všechny ztráty. Sovětská převaha stále narůstala, zatímco si Němci mysleli, že Rusové jsou už už na pokraji vyčerpání.

4. Zhodnocení významu

Ne Stalingrad, ale až Kursk znamenal definitivní zlom na východní frontě. Veškeré naděje na možné německé vítězství na východě se rozplynuly. Rudá armáda už nešla zastavit, šlo jen zpomalit její postup.

Bitva u Kurska byla nepochybně důležitou bitvou 2. světové války. Její význam ještě stoupne, zamyslíme-li se nad poválečným vývojem v Evropě. Sovětská sféra vlivu víceméně začínala tam, kam došla sovětská vojska. A právě v Kurském oblouku bylo rozhodnuto o rychlosti sovětského postupu. Kdyby býval německý generální štáb zvolil variantu pružné obrany, mohl by možná dosáhnout postupného vyčerpání sovětských zdrojů, případně dosáhnout separátního míru.

U Kurska byly ale německé ztráty tak velké, že už s tím pak těžko šlo něco udělat - Sověti nemohli separátním mírem nic získat.

2. světová válka by vypadala jinak, ať už by dopadla jinak jakákoliv její důležitá bitva, ale zejména pro nás byl Kursk možná bitvou osudovou. Na druhou stranu, kdyby se nepodařila invaze do Normandie… Podobné otázky jsou dnes sice možná zajímavé, ale do té doby, než někdo vynalezne stroj času, bohužel dost nepraktické.

Na druhou stranu bychom neměli propadat iluzi retrospektivního determinismu, kdy se nám všechny události z dnešního pohledu zdají logicky navazující, a to z toho prostého důvodu, že se opravdu staly. Nesmíme zapomínat, že stačilo velmi málo, a všechno mohlo být úplně jinak.